Saab 900: Jak jsem k veteránu přišel

Tak nějak náhodou jsem se stal majitelem Saabu 900. Nebyl a není v ideálním stavu, ale pracuji na tom. A užívám si každou chvilku s ním.

Nikdy jsem nepatřil mezi ty, kteří mají na stěnách fotky starých aut, všude po bytě vystavené modely a své vysněné auto, u kterého vím, že si ho jednou v životě koupím. Auta mám moc rád. Ale tak nějak všechna. Některá více, některá méně, ale na veterány jsem nikdy moc nebyl. Jasně, třeba takový Volkswagen Corrado bych si nesmírně rád pořídil, to je auto, které se mi vždy líbilo. Veterány pro mě celkově vzato nikdy nebyly velkým lákadlem. Obdivoval jsem lidi, kteří je mají, rád jsem se na stará auta koukal, ale nějak jsem tam necítil extrémní nadšení. Snad mě za to neodsoudíte. 

Podobný případ byl i u kamaráda, u kterého jsem byl na nějaké oslavě. Vzal nás do stodoly, aby nám ukázal některá svá auta. Jeho vozový park je naprosto švédský, zaměření má však na Volvo. Zabloudil mu do stodoly ale i jeden Saab. Konkrétně Saab 900. V té době to byl pro mě prostě starý Saab. Hezké auto, které voní jako typické staré auto. Vůně benzínu se mísí s vůní dalších unikajících kapalin a starého čalounění. Nezní to možná nijak lákavě, ale tato vůně je omamná. Já si sedl dovnitř a říkal jsem si, že je to moc hezký pocit. Víc jsem ale auto neřešil, bylo kamaráda. Ostatní ho obdivovali ještě víc. 

Jednoho dne, bylo to v neděli, mi kamarád volá. Jestli bych nechtěl jeho Saaba. Že má vyhlídnuté nějaké dražší Volvo a Saab mu do parku nesedí, tak by ho prodal, aby mohl pořídit to Volvo. Nebyl jsem si jistý. Pak mi ale řekl osudovou informaci. Rok výroby Saabu je 1985. Což je i můj rok výroby. Pořád jsem si ale nebyl naprosto jistý, tak jsem to v pondělí řešil s tátou. Ten vytáhl zásobu svých časopisů o veteránech (ano, táta je větší nadšenec než já) a podle tabulky cen jsme zjistili, že to je vlastně fajn nabídka. Tak jsem kamarádovi zavolal, že bych se přijel podívat a projet. 

Projížďka nebyla dlouhá, vzhledem k absenci technické kontroly byly možnosti dost omezené. Ale seděl jsem za volantem a auto jsem si prohlédl na denním světle, ne ve stínu stodoly. Bylo orezlé. Sedačky podivně tvrdé, což mě překvapilo, věděl jsem, že mají být legendárně pohodlné. Říkal jsem si, že možná tohle je to pohodlí, lidé ve Švédsku jsou prostě drsní a tak je pro ně sezení na prkně ten naprostý ideál. Obecně auto nebylo v top stavu. Tak jsem si tak nějak v hlavě řekl, že do něj asi ještě dám zhruba tolik, za kolik ho koupím. Ha, to byla ale naivní představa. S kamarádem jsem se domluvil, že zařídí technickou kontrolu, abych mohl odjet po ose. A že ho tedy beru. 

Technickou kontrolou auto prošlo, což bylo dobré znamení. Dostal jsem ale informaci, že v autě nebude baterka, tak ať si přivezu vlastní. A že jedno kolo hodně uchází, tak že budu asi co nejdřív řešit novou pneumatiku. Takže investice začaly ještě před koupí. A ano, schválně píšu investice, protože když dáváte peníze do veterána, mělo by se to ve výsledku snad i vyplatit. Minimálně citově. Tohle bylo ale každopádně nutné. 

S baterií jsem si přijel pro auto, sepsali jsme smlouvu, pomocí QR kódu jsem zaplatil, převzal doklady a klíčky. A dozvěděl se informaci, která mě nepotěšila – že když si bral auto z technické, začala spojka vydávat divné zvuky. A navíc na technické poškolidi masku, když se snažili otevřít kapotu. Ach jo. Zvuky spojky byly opravdu děsivé. Při jízdě domů jsem si nebyl jistý, zda kolemjdoucí koukají protože je to zajímavé auto, nebo protože se bojí, co je to za děsivý zvuk. Že budu muset navštívit servis bylo jasné. 

Nejdříve ale pneumatika. Samozřejmě jsem koupil všechny čtyři, zrovna pneumatiky jsou něco, co mám na autě rád nové a funkční. Za děsivých zvuků spojky jsem dojel do pneuservisu a nechal auto přezout. Takže už nová baterka, přezuté pneumatiky a teď ten hrozný zvuk. S tím si už sám neporadím, bude to chtít servis. Servis na 37 let staré auto od již neexistující automobilky. To zní jako výzva. 

Zavolal jsem tedy do servisu, který měl skvělé reference a snad každý saabista z Prahy a okolí tam jezdí. Tam mi milý pán řekl, že tahle stará auta už nedělá, ale že mi dá kontakt na někoho, kdo ano. Tak jsem zavolal jemu. Mému nynějšímu automechanikovi. Ten má fantastický dar – umí uklidnit. Popsal jsem mu problém se spojkou, jeho slova byla, že je to hlavně ten hluk, ale že se nemusím bát, že nic akutního nehrozí. Fajn, dobré slyšet. Stejně jsem s autem raději nejezdil, ale při cestě k němu jsem byl klidnější. Že z něj pak při setkání vypadlo, že se to mohlo porouchat, už bylo jedno, já při cestě byl klidný. 

V servisu jsem se domluvil na kompletní prohlídce auta. Ať vlastně zjistím, co jsem to koupil. Než jsem tam jel, tak mi to přišlo jako dobrý nápad. Když jsem tam stál pod autem, tak jsem začal váhat. Je to jako když jdete na pravidelnou prohlídku k lékaři a ten vám řekne, v jakém stupni rozkladu se nacházíte. Bál jsem se. Jeho slova byla ale uklidňující, stav není nijak hrozný. Bývá to prý horší. To mě zahřálo u srdce. A že bude potřeba udělat to a to a to. Pustil se do spojky. Rovnou jestli bych nechtěl nový chladič, protože ten můj současný se při doteku rozsypal. Takže ano, chtěl bych. Servis provedl hned a já odjížděl autem, které při sešlápnutí spojky nevydávalo žádné zvuky. Ale práce na něm bylo ještě opravdu hodně. A o tom zase příště.