Nejhorší je srážka s blbcem
Tento článek bude trochu netradiční, vlastně to ze sebe chci jen dostat, takže se v něm vlastně nic nedozvíte. Snad jen to, jak mě něco občas naštve.
Co mě k tomuto článku přivedlo? Dnešní ranní zkušenost. Řekl jsem si, že web má v názvu blog, tak proč nenapsat i něco trochu jiného, než píšu vždy.
Šel jsem na procházku se psem. Cesta celkem klasická, ze začátku jdeme po chodníku. On si něco čmuchá, já na něj čekám. V tom najednou slyším, jak někdo křičí „hej“. Nepřikládám tomu pozornost, lidé mě většinou oslovují jménem, nebo třeba „dobrý den“. Tohle navíc znělo z dálky. Ono to také bylo z dálky, ale rychle se to blížilo. Byl to cyklista na silničním kole, který jel po silnici a rozhodl se, že chce jet po chodníku. Toto jeho zvolání mi tento jeho úmysl mělo evidentně vysvětlit a já měl uhnout. Což nevyšlo, neuhnul jsem. Ne snad nějak naschvál, ale netušil jsem, že je to zvolání na mě a nenapadlo mě, že cyklista ze silnice v plné rychlosti najede na chodník, kde někdo jde. Nebudu vás napínat, nic se vlastně nestalo, jen projel okolo mě a zahrnul mě nadávkami. Což prostě nechápu. Pořád si myslím, že já byl v právu – já byl na chodníku. Což jsem na něj také zakřičel, ale to se již ztrácel v dálce. Po chodníku. A z toho jsem prostě smutný, protože on nejspíš netuší, že udělal něco špatně. Pro něj jsem já ten idiot, co neslyší na „hej“ a nechápe, že mu má uhnout, protože jede on a chce najet na chodník.
No a druhý příběh bude už kratší. Je mi jasné, že všichni nějaké takové máte. A někdo nad tím mávne rukou a hned na to zapomene. Takovým lidem závidím a chtěl bych mít jejich přístup. Já na to samozřejmě také časem zapomenu, ale chvíli mě to štve. To jsem jel v Praze po ulici Průmyslová ve směru na Zahradní Město. V jednom místě se silnice stáčí doleva, jsou tam dva pruhy vedle sebe. Takže logicky v obou pruzích řidiči musí zatočit doleva, aby zůstali ve svém pruhu. To se v tomto případě nestalo, já jel v pravém a zatáčel jsem doleva, ten ve vedlejším to ale evidentně nepochopil a myslel si, že jeho pruh vede rovně a tak taky jel. Takže do mé trajektorie. Občas se to tam stává, byl jsem na to vlastně připraven, krátké zatroubení jsem si však neodpustil. Dostalo se mi pak lehkého vybrždění a výrazné gestikulace. A já si zase říkal – dojde mu někdy, že on udělal chybu, nebo pro něj budu já ten blbec, co na něj bez důvodu troubil?
No nic, bylo to jen takové povzdechnutí. Nic na tom nezměním a blbci mezi námi stále budou. Asi se prostě jen musím naučit to přestat řešit. A říkat si něco o karmě a tak. To je asi ta cesta.
Zdroj foto: PxHere