Test Toyota C-HR hybrid 2018: Hybridní hybrid (+VIDEO)

V předchozím testu benzinové Toyoty C-HR jsem zmínil, že když auto vypadá takhle hybridně, tak by to měl být i hybrid. Navíc to má i v názvu. No a tady je! Jak funguje s pohonem, který se k designu naprosto hodí?

Koupě hybridu od Toyoty je rozhodně sázka na jistotu. V případě C-HR dvojnásob, protože technika pohonu pochází z Priuse. No a ten už je nějaký ten pátek laděný a vyladěný. A je to poznat. Nedostanete se sice na tak zázračnou spotřebu, jako v případě modelu Yaris hybrid, u kterého jsem se jen těžko dostával nad 3,5 litru na sto, i tak ale budete spotřebu držet okolo 5 litrů. A to je slušné na takhle vysoké a velké auto.

Jak jsem zmínil, technika je z Priusu. Takže je tu benzinová jednaosmička a elektromotor. Samotný benzinový motor má vlastně překvapivě málo síly, on je ale stavěný spíše na kultivovanost a spotřebu. S výkonem mu pomáhá ten elekrický parťák. A že pomáhá dobře! V některých recenzích jsem se dočetl, že auto je sice úsporné, ale zoufale mu chybí výkon. Já ale našel důkladně ukrytý přepínač v palubním menu, který přepne pohon do režimu Sport a změna je to opravdu výrazná. Však se podívejte ve videu, jak nám C-HR hezky upaluje.

Výhoda oproti třeba plug-in hybridu je ta, že se nemusíte starat o dobíjení. To se děje pořád a nijak vás neobtěžuje. Baterie se dobíjí rekuperací, takže vlastně tak nějak pořád. A hlavně rychle. Dá se tedy říci, že vždy, když pojedete vesnicí na tempomat, nebo v koloně, pojedete na elektřinu. A díky tomu je spotřeba na tak super úrovni. Benzín se spaluje jen při akceleraci a do kopce, zbytek zvládne elektřina.

Dojezd na plnou nádrž jsem měl nějakých 820 kilometrů a to je slušná porce! Samozřejmě spotřebě vyhovují nižší rychlosti, nastává tedy nová doba a po městě budete jezdit s nižší spotřebou, než na okresce. Ale baterky se připojí i na dálnici, tam sice auto nepojede čistě na ně, ale budou dopomáhat k výkonu a tím snižovat spotřebu.

Líbí se mi, že už v základní výbavě dostanete prvky, které jinde musíte tučně zaplatit. Třeba adaptivní tempomat, čtení dopravních značek, automatická dálková světla… A to nejen v téhle hybridní verzi, která je přeci jen dražší, ale i v té základní benzinové. Hybrid se dá pořídit už pod 600 tisíc a je to jediná alternativa k benzinové jednadvojce. Diesely v nabídce vůbec nejsou. Ale také proč by byly? Pokud hybrid jezdí za pět litrů, tak k čemu diesel?

V tomhle testu jsem se chtěl zaměřit na odlišnosti. O autě samotném jsem psal v předchozím článku. Tu hlavní odlišnost, tedy pohon, jsem už sepsal, ale byla ještě další. A tou bylo audio. V předchozí testované C-HR jsem byl nadšený z příplatkového JBL audia. To tady nebylo. A víte co? Hodně bych popřemýšlel, jestli raději těch 25 tisíc neušetřit. I základní audio totiž hraje výborně.

Co je stejné, to je opravdu až překvapivě dobrý podvozek, fantasticky silná LED světla a stále ještě neokoukaný vzhled. Je to výrazné auto. Hodně lidem se nebude líbit. Někteří ho ale milují. Stejný zůstal i drobný nedostatek, který ale vychází z tvaru karoserie, tedy tma na zadních sedadlech. Okna jsou malá a vzadu sedící mají už vedle hlavy výplň dveří, moc toho tedy nevidí a je to trochu ponuré posezení. Auto je holt spíše takové kupé na vyšším podvozku.

Za mě říkám, že mi není líto, že není v nabídce diesel. S takto dobře použitelným hybridem není potřeba. Všechny nudné části cesty projedete jen na elektřinu a na adaptivní tempomat, který dostanete v základu. Když přepnete do sportovního režimu, tak se i svižně svezete a na semaforech budete vždy první, protože zrychlení z 0 na nějakých 60 je opravdu bleskurychlé. A ten vzhled? Mně osobně se líbí. Ale ten nikdy nehodnotím. To je na vás. Každopádně se v C-HR skrývá opravdu dobré auto, které by ale podle mě mělo být s hybridním pohonem, když už ho má v názvu a hybridně vypadá.